Jednoho dne mi byla položena otázka, zdali pro mě existuje po Probuzení ještě nějaké další Dosažení. Podle mého porozumění, není po Probuzení žádné další Probuzení, jen neustále větší prohlubování se ve věčném absolutním Bytí, stále větší stmelení se se všeobjímající realitou v čistotě, tichosti a jasnosti.
Po poznání Pravdy se stává během zlomku sekundy zcela jasné, že člověk nikdy nemohl existovat jako osobnost oddělená od Boha, že člověk neexistuje a nikdy žádný vlastní život neměl. Přesto se jednou vrátí staré podmíněnosti zpátky, aby byly transformovány. Konfrontace se starými vzorky se stává tímto nevyhnutelná.
A tak prochází i po Probuzení člověk i nadále radostí a strastí, protože stará lpěni nebyla ještě rozpuštěna a nachází se stále v tělesně -duševním systému, přesto že se už na nikoho nevztahují.
Vnitřní svoboda, po které člověk tak moc touží a kterou od věčnosti hledá, je osvobození se od svých vlastních podmíněností a svého myšlení. A tak je cesta k Seberealizaci pokojným bojem proti lidským zvyklostem, proti tomu, co člověk nemá rád a současně proti tomu, co příliš miluje, protože je v tom uvězněn.
Teprve oddánní se Bytí, tak jak se v každém okamžiku rozvíjí a konání proti našim nucením nám dá možnost vystoupit z „falešné osobnosti“. Teprve potom, až budou části osobnosti a aspekty „nepravého já“ puštěny, může vyjít pravá esence živě na světlo.
Prostřednictvím vnitřní akceptace a skrze přijetí toho, co je, nastává rozpuštění přání a vzdání se starých konceptů a struktur. Následovat věčnému absolutnímu Bytí a ne vlastnímu nucení a jedno od druhého rozlišovat, je důležitý proces na naší duchovní cestě.
Iluze nám nastavuje stále znovu pasti a proto jsou rozlišovací schopnost, bdělost, a jasnost nutnými atributy, aby bylo možné poznat to nepravé a vědomě ho postupně rozpustit. K tomuto poznání může dojít pouze z jiného úhlu pohledu, z vyšší perspektivy a jeho uskutečnění vyžaduje velmi mnoho odvahy a odhodlanosti.
Pouze to nás nechá proniknout k našemu pravému jádru. Předpoklad k tomu je přirozeně, ze člověk pochopil, že osvobození se od veškeré identifikace musí být první a jediná smysluplná priorita v životě každého probouzejícího se člověka.
Ve všedním životě se prohlubuje vnitřní poznání, že život je projekce vědomí; veškeré myšlenky, pocity a konání jsou projektovány na všechny tělesně-duševní systémy. A tak už není možné dávat druhým odpovědnost za své vlastní pocity a emoce, neboť všechno, co se děje, je pouze projekcí vědomí na systém. V této souvislosti se stává zřejmé, jak důležité je přijetí pro vyproštění se z bolesti, která byla uložená v minulosti. Přijetí je podmínkou, pro zproštění se starého lpění. V tomto porozumění v rámci prohlubujícího se procesu dochází k bdělosti a vděčnosti za všechny situace a okolnosti, pomocí kterých je možné reflektovat, kde ještě dochází reagovaní.
Po té, co duch dosáhl své jasnosti, je na čase, transformovat vědomí v těle, sílu jediného přítomného bytí rozlít a zakotvit v každé buňce. Konečné porozumění Pravdy a její živé uskutečnění jsou možné pouze prostřednictvím alchymistické přeměny, skrze proces biologické mutace celkového organismu. Organismus, který byl kdysi nastaven na individuální systém, se během mnohaletého procesu nastavuje na posun reality, respektive na novou realitu bez individuálního referenčního bodu. Se ztrátou individuálního referenčního bodu se musí tělo v první řadě nejprve vyrovnat. Staré hodnoty se musí zhroutit a ustoupit novým. Tělo se musí naučit rozumět tomu, ze neexistuje žádný referenční bod a že tento bod ve skutečnosti nikdy neexistoval.
Stará struktura konání z minulosti odchází, a to tak, ze veškerá napětí, která představují lpění na nepravém jáství ve formě osobnosti, jsou v těle krok za krokem rozpouštěna. Podle toho, jak se tato napětí v těle vyjadřují se dá jasně pozorovat, co je v systému ještě uložené. Myšlenka je poznána jako stres v nervovém systému a pokud dojde k praxi nereagování a nevyjadřování vlastních citů, rozpustí se krok za krokem tenze, které jsou stále ještě uloženy jako resultát našich dřívějších činů a myšlenek v našem nervovém systému.
Tělesný systém nasbíral spoustu traumat a bolesti. Je to náročné podívat se do každého rohu, ale Milost je nemilosrdná. Osvítí všechno a pokud člověk neoddal všechna svá lpění, nebude mu dopřáno spočívat natrvalo v absolutním Bytí. Všechno, co se ukazuje jako napětí v nervovém systému se proměňuje, transformuje, vyplavuje a zušlechťuje. A v tom jsou uloženy velké dary doby po Probuzení. Vše musí odejít, tato čistota nepřipustí žádné znečištění.
Veškeré dojmy, které duch nasbíral – všechno, co v duchu zanechalo hluboký dojem – musí odejít. Všechny dojmy osobního druhu, dojmy z kolektivního vědomí, veškeré utrpení, veškerá bolest světa, veškeré dějiny lidstva se vymívají z buněk. Intenzivní proces, žádný dojem není vynechán, nic nezůstane ušetřeno. Všechny buňky těla jsou kompletně obnovovány, napájeny a syceny skrze blaženost absolutního bytí.
Alchymistický proces tělesné proměny představuje radikální přeměnu vědomí buněk a tělo se musí naučit oddání. Mentální nadvláda těla je nahrazována duchovní nadvládou.
Porozumění nastává v každé buňce těla, není to žádný mentální proces. Bytí je hluboké vnitřní vědění, které vibruje v každé buňce. Nejedná se o žádné mentální vědění, jaké člověk zná.
Toto vědění je v těle, je zakotveno v každé buňce. Každá buňka zná pravdu. Ona ví, jak žít život v harmonii, zná kosmické zákony.
Po této přeměně se tělo nepociťuje jako hrubé, ale velmi jemné, hebké, étericky prostupné, protékané jemností vlastní transcendentální přirozenosti. Permanentní prezence – otevřené, čisté, jemné srdce, jehož něžné vibrace se rozšiřují uvnitř a venku od hlavy až k patě.
Stav Bytí této čistoty a jemnosti se nedá popsat slovy a je silně znát pro lidi v okolí. Čím více napětí rozpustíme, čím více ztělesňujeme v tomto rozvíjejícím se procesu naši Božskost, tím čistší a jasnější se stává naše zář. Čím více tělesné zátěže odhodíme, tím lépe můžeme ostatní vzít sebou. A tím souvisí vlastní vývoj přímo s vývojem skupiny.
V dalším vývoji se stává zřejmé, že člověk může seberealizovaně a tímto božsky fungovat, až když se vzdá všech pout k lidem a k zemi.
Osobní sklony a postoje musí být postupně vzdány a neutralita pramení z porozumění, že všechno je výrazem života ve své Totalitě, ve kterém dobro beze zla nemůže existovat, stejně tak jako to krásné bez ošklivého.
Podle principu rezonance následuje tělesně-duševní systém svému určení – Pravdě – a tímto nastává dříve nebo později odloučení ode všeho a všech, kteří neodpovídají frekvenci Pravdy. Neboť pouze život podle přírodního zákona, v dokonalém oddání se absolutnímu věčnému Bytí, vlastnímu Jáství, může vést ke konečné svobodě, za svobodou a nesvobodou.
Absolutní svoboda, o kterou člověk usiluje, leží v přijetí okamžiku, nebo lépe řečeno v plném oddání se životu, ve kterém má všechno stejnou platnost, tak, jak to přichází. Pouze tak se dostane ke konečné svobodě. To znamená, vzdát se všech přání, konceptů a představ. Blaženost nastane, když se člověk naprosto zbaví všech svých přání, když je naplněn Jástvím, skrze Jáství samo.
Učení se neděje stejným způsobem jako vyučování, ale jako setkání různých energetických systémů, které na sebe reagují. Všechno se děje v Tichosti, z hloubky Bytí, z okamžiku, naprosto nepřipraveně, v pozorovaní toho, co momentální okamžik rozvíjí. Žádný učitel, žádný žák, pouze blaženost Bytí. Tichost, která je výživná a nasycující. Tichost srdce, bezpečí, čisté a pravé dobro Boha, hluboký mír. Ten okamžik má takovou krásu a intenzitu, že se řeč a slova zdají být čistou ukrutností.
Po té, co bylo zpočátku všechno řečeno, se učení konalo léta v tichosti, skrze pohled Milosti, čímž byl čištěn a transformován lidský systém. Protože byla tato energie pro některé příliš silná, bylo požádáno o užití řeči. Další zase žádali o verbální podporu a vedení v jejich procesech.
Výuka se děje často v Tichosti, neboť tam je nejsilnější. Výraz Ticha a vnímání vlastní esence jsou tak silné, že se nikdo po tomto zážitku nechce dobrovolně vracet zpátky k řeči. Tichost, jako řeč Božství, jasnost vnímání a hluboký pocit čistoty, porozumění v každé buňce celého těla.
Na setkáních dochází k prohlubování mimo jiné tím, že se člověk dá naprosto k dipozici, tělesně, zcela a úplně.
To znamená, vzdát se z lásky k bližnímu pro druhého úplně sám sebe a veškeré zátěže a veškerou negativitu toho druhého vzít tělesně na sebe.
V porozumění, ze člověk veškerou negativitu a cizí energii naprosto vědomě na sebe vezme a nechá toho druhého do svého těla plně vybít. Veškerá utrpení a zátěž jsou absorbována světlem a přeměňována na vyšší energii. Obtížné energie jsou vlastním systémem přitahovány, přijmuty a filtrovány, čímž po té proudí zpátky ke člověku a ke skupině pročištěná energie.
Neděje se práce na úrovni očí, ale, pokud se to tak dá vyjádřit „pod úrovní očí“, protože se jedná o absolutní oddání Nejvyššímu a službu vůči druhým. Setkání pod úrovní očí symbolizuje gesto ocenění a vysoké úcty vůči božství v člověku a zároveň vyjadřuje soucit, být s ním společně v jeho bolesti a zármutku. Je projevem lásky, která ho bezpodmíněně miluje a přijímá. U většiny dochází tímto postojem k odhalení hluboké bolesti nepřijetí, která smí být vyléčena. Současně je vnímána bolest oddělenosti, bolest z oddělení od lásky, kterou člověk celý život hledal.
Relativní život, tak jak se na základě absolutního věčného Bytí projevuje je pozváním pro člověka, zúčastnit se svých vnitřních procesů a učit se. Uchvácen Bytím a stržen do svých vlastních hloubek, je člověk broušen jako diamant. Každá situace, každý moment, všechno v jeho životě mu nabízí příležitost a potenciál k oddání a růstu, které ho vedou ke své vnitřní svobodě. Když je člověk naplněn a ponořen v Bytí, následuje impulzy, které jsou ku prospěchu všech. Jednání je bezděčné a stává se odpovědí na vnější impulsy. Věci se neuvádějí do pohybu, jednání je prožíváno jako ne-jednaní, hravé, a výsledek konání není ve skutečnosti důležitý.
V Bytí nastává osvobození se od světa, když vázanost na formy světa odpadne. Vnímání smyslů se zintenzivňuje, protože jsou prodchnuty čistým Bytím.
Člověk přebývá víc a víc v lásce, dobrotě, tichosti a čistotě, protože tyto kvality odpovídají jeho nejvnitřnější podstatě. Vnitřní mír nastane, když člověk pochopí dokonalost vesmíru s jeho přírodními zákony a když nastane důvěra, že vše je takové, jaké to má být, protože nikdy neexistoval žádný osobní konatel.
Svoboda, kterou člověk hledá, je být v jednotě se svým Bytím, naplnění v sobě samém. Když je duch ponořený v Bytí a když zakusí zkušenost radosti a nekonečného míru své vlastní přirozenosti, neváže se více na objekty a nehledá naplnění ve vnějším světě.
Čím víc je nervový systém pročištěný, tím více se v něm zrcadlí Bytí. Ponořen do své absolutní nepomíjející přirozenosti, je individuální duch postupně transcendován, až k naprostému Bytí, k absolutnímu věčnému Bytí, k základu všeho, k nejvyšší a poslední skutečnosti, skryté v sobě samé.