Otázka: Jak se díváš na otázku svobodné vůle a autonomie člověka?
Marta: Neurochirurgové a mozkoví vědci zjistili, že impuls ke konání určité činnosti je registrován mozkem až za několik setin sekundy po té, co impuls k činnosti již nastal. Aktivita je tedy registrována jako první, až po ní následuje poznání tohoto impulsu mozkem. To tedy znamená, podle vědců, že my „neděláme to, co chceme, ale chceme, to co děláme.“ Zbývá tedy podle tohoto příkladu prozkoumat „Kdo vlastně jsem?“, jakou mám pozici a co je vůbec v mé moci.
O: Jak může fungovat například Pavel? Zamyslí se a řekne si, teď zvednu ruku. A zvedne ruku…
M: Kdo je ten, který se zamyslí? Uvedený předpoklad vychází z osobní identifikace s myšlenkami a z pocitu osobního konatelství. Když Pavel zvedne ruku, stane se podle našeho příkladu následující: Pavel obdrží impuls k provedení zvednutí ruky a zvedne ruku. Až za několik setin sekundy po impulsu ke zvednutí ruky je tento impuls registrován jeho mozkem. To znamená, že napřed dochází ke konatelství a až poté (!) dochází k registrování obdržené informace mozkem. Kdo tedy zvedá Pavlovu ruku, když Pavlova ruka je zvednuta dřív, než by o tom jeho mozek sám věděl? Je Pavel vůbec schopný autonomně jednat a rozhodovat? Nebo je Pavel jen schopný registrovat to, co je Pavlem děláno?
O: Takto to vypadá, že je Pavel svéprávný, autonomní – občas. Můžeš mi prosím poradit, jak v tomto postupu najít onen počáteční bod jeho „nesvéprávnosti a neautonomně“?
M: Uvedené příklady znázorňují, že lidská mysl není vysílačem, nýbrž jen příjemcem myšlenek, které jsou zasílány božským zdrojem. Naše mysl je jako měsíc, který zdánlivě svítí, a sice jen proto, že je ozářen světlem slunce. My říkáme, že měsíc svítí, ale ve skutečnosti, to co vidíme, je jen odraz měsíce ve slunečním světle. Stejně tak je naše mysl, nemající samostatnou existenci, „ozářena“ božským zdrojem. Lidské bytí je tudíž, stejně tak jako vše ostatní, jen odrazem světla ve vědomí. Tělo je ve skutečnosti jen neživým objektem, lépe řečeno loutka, pohybovaná zdrojem. Myšlenky nevyvstávají v Pavlově mysli, nýbrž Pavlova mysl je pouhým příjemcem myšlenek božího zdroje, fungující jako rádio, závislé na svém vysílači.
Když každá Pavlova myšlenka je vlastně myšlenka, která je zaslána Pavlovi a kterou Pavel jen mylně pokládá za svou, nemůže být Pavel nikdo jiný než zdroj sám. Pokud je mysl jen příjemcem myšlenek zdroje, jaká může být její autonomie? Žádná. Jak dalece se může Pavel sám autonomně ze svého osudu vymanit? Asi tak, jako loutka, která je voděna loutkařem. Je tedy bez šance.
Pavlova autonomie je pouze představa v mysli, utkaná z myšlenek, umožňující bohu, hrát si sám se sebou na schovávanou, prostřednictvím zdánlivě oddělené existence. A většinou se schovává tak dobře, že se pak nemůže najít.
Pavel je tedy jen fiktivní a neskutečná představa v mysli. Není nic jiného než Duch sám v aspektu jevovém, partikularizovaném, v podobě tělesně-mentálního komplexu. Z absolutního hlediska je tedy Pavel individualizovaná frakce Ducha, sloužící jako boží sonda, ponořená v jevové relativní existenci – t.j. bůh, který dělá lidské zkušenosti prostřednictvím zdánlivého objektu nazývaný Pavel.