Tichý rozhovor

Ty, jež dáváš prostor a sama jsi jeho animací,
ve mně zprázdnělá zůstáváš,
jako plný celek situaci.

Bez vlastní poskvrny vracíš se mi v naději,
o trošce snu, o lásce na věky
a bez dluhů.

Odpusť mi ještě konvenční touhu Tě zosobňovat
a v Absolutnu omezovat,
přestože můžu ztrácet spojení
jen domněle.

Dej mi čas Poznat plně, že Ty jsi já a já jsem Ty,
a že pravým jazykem nejsou slova,
ale unsere Herzgespräche.

Jako bych se vysvlékal ze starých šatů ztotožnění
a poté vždy zahlédl Tě ve svém
vnitřním odhalení.

Ze zvyku být do někoho stále oděn, zapomínal jsem
vždy docela, že má pravá povaha
je bez jména a tvaru úplná.

Ó, hrdino železných košil, jež dobré jsou akorát do boje,
copak nevidíš, že chráníš svou čest
už dlouho zbytečně?

Díky Tvému světlu vědomí bez viny, co ostatním pomáhá
odkrývat tmu za domnělými činy,
i já odkládám tu svou košili.

Jsi Náručí, co naslouchá zubatým rozmarům rozumu
i chápe tu jeho dvojí hru
individuálního osudu.

Samo Sebou Srdce Hraje Si.

Dan, jaro 2009

Když jsem byl u Marty všechno šlo hladce
Být v klidu nebyla žádná velká práce
Vedla mne „za ruku“ doprostřed všeho
Doprostřed toho co se ve mne dělo
Já to jen sledoval a vše přijímal
Tak jak ke mne její hlas promlouval
Všechno jsem rozpustil, vše ztratilo se zcela
Každý pocit i myšlenka vymizela
Co vlastně zbylo mi …. jen to co vnímá
Cesta co je necestou … zdála se přímá.

A teď jsem bez Marty, bez jejího hlasu
A podívej k mému úžasu
Všechno to funguje KLID tak jak má
Cesta co je necestou zůstala mi otevřená……

Moc děkuji.
S láskou Vláďa